(W. A. Mozart a The Rolling Stones?)
Opera má jak známo své kořeny v baroku. Po staletí se k ní posluchači stále znovu vracejí, přichází i posluchači noví a spolu s plynoucím časem se mění i vlastní podoba operního umění.
O tom, zda je opera v současné době konzervativní hudební formou, či nikoliv, jsme se mohli společně přesvědčit v úterý 22. října 2024. V uvedený termín se již po čtvrté podařilo vyjet za operním uměním do české operní Mekky – do Prahy. Tentokrát nás čekalo hudební drama Wolfganga Amadea Mozarta – Figarova svatba. Mozartova opera buffa (komická opera) je obecně velmi známá, ovšem Národní divadlo v roce 2023 přistoupilo ke zcela novému a modernímu provedení v režii oceňované české hudební režisérky Barbory Horákové Joly.
O tom, že v Mozartově díle nebude vše podle tradičních představ, nás dopředu informovaly fotografie z předchozích představení na scéně Stavovského divadla. Cherubín s elektrickou kytarou, obrovský svatební dort zabírající celou scénu nebo zahradník Antonio s benzínovou sekačkou byli jen několika příklady toho, že opera bude mít značně moderní formu.
Vstoupit do Stavovského divadla je vždy docela svátečním zážitkem. O to více, když si můžeme představit, že po stejných chodbách a ve stejných prostorách divadla kráčel i sám W. A. Mozart. A možná právě šťastný z velice úspěšného prvního provedení Figarovy svatby v Praze v roce 1787. „Mí Pražané mi rozumějí,“ zaznělo tenkrát. A jak tomu bylo nyní?
Celé představení proběhlo ve znamení velice kvalitních pěveckých výkonů. Orchestr byl těmto výkonům rovnocenným partnerem. Ovšem kromě velmi precizních pěveckých výkonů podali interpreti také mimořádné herecké výkony. Zejména Zuzana, Figaro a Cherubín byli vynikající. Velmi překvapivým prvkem bylo také zařazení drobných hudebních částí nepocházejících z Mozartovy partitury přímo do recitativů opery. Tyto úryvky zcela přirozeně přecházely do cembalových recitativů Mozartova díla, a bylo až překvapivé, jak dobře se s vrcholným klasicistním dílem „snášely“. Kromě moderní scény byly velmi netradičním prvkem také předěly mezi jednotlivými dějstvími. Dějství byla oddělena různými videoprojekcemi, které vysvětlovaly některé záležitosti operního děje, a které byly doprovázeny hudební produkcí nepocházející z Mozartovy opery. Na forbíně tak mimo jiné zazněla i píseň Rolling Stones – Paint It Black.
A jaký byl výsledný dojem? Dle mého mimořádný. Nebylo možno se zbavit dojmu, že kdyby Wolfgang Amadeus Mozart, neposedný a pro vtip nejdoucí daleko, žil dnes, chtěl by, aby jeho opera vypadala přesně takto. Mnoha našim studentům moderní provedení vyhovovalo a vtáhlo je intenzivně do operního příběhu. Bylo ovšem také velmi potěšující slyšet některé názory, které aktuální moderní provedení opery přijímaly s rezervou, zejména právě díky modernímu scénickému provedení a zařazení nemozartovských hudebních částí. A to je ta pravá úloha uměni – přivést člověka k zamyšlení, k hodnocení, pochopení, a hlavně ke specifickému prožitku.
Ať už se moderní podoba Figarovy svatby setkala s kladným přijetím, či nikoli, jedna věc na večerním představení zůstala nezpochybnitelná: Mozartova hudba a libreto italského básníka a libretisty Lorenza da Ponte. Obojí prokázalo, že unese s lehkostí i současné režijní ztvárnění a zůstane stále veselým a hluboce uměleckým dílem kterému nejen Pražané skutečně rozumějí.
