Dne 30. 3. 2025 jsem se zúčastnila parabolického letu a stavu beztíže ve speciálně upraveném francouzském letadle Airbus A310, přezdívaném „vomit comet“. Dostálo letadlo svému názvu? A jak jsem se k němu dostala?
Všechno začalo uprostřed září, kdy do školního mailu přistála nenápadná zpráva od pana profesora Preclíka s popiskem: „Zažij stav beztíže! Kdybych byl v požadovaném věku, tak neváhám.“ Kdo by odolal této lákavé nabídce? Proto jsem o jednom slunečném odpoledni vytáhla počítač, zaklikla pár tlačítek a napsala pár textů do úvodního dotazníku. Celkem se přihlásilo 861 dětí od 13 do 18 let.
Zanedlouho mi přišla zpráva, že jsem prošla první fází výběrového řízení a že se moc těší na moje motivační video. To pro mě bylo nemilým překvapením, neboť jsem si jako ukvapený člověk nepřečetla, v čem výběr spočívá. Přemýšlela jsem nad správným tématem a pak jsem byla přímo ozářena. Pod vlivem bratrovy seminární práce na statistiku jsem si vybrala Geigerův čítač pro kontrolu radioaktivity a vliv nadmořské výšky na získaná data. Musím ale říct, že jsem toho brzy začala litovat.
Upozornění! Pokud jste učitel fyziky, matematiky nebo informačních technologií, pro vaše vlastní dobro, prosím, nečtěte následující odstavec.
Dvě hodiny jsem snímala data, jen abych zjistila, že čítač je neuložil. Následně jsem další dvě hodiny sbírala data, abych zjistila, že nejdou přesunout do počítače. Musím přiznat, že jsem nebyla daleko od rozmlácení čítače i počítače, ale zachovala jsem se přímo stoicky a technologie jen zahodila. Myslím, že pan Geiger se při mém použití svého čítače obracel v hrobě. V časovém deficitu jsem stihla získat jen hodinu hodnot na každém z měřených míst, z těch jsem ve Wordu (ideálním programu na tvoření grafů a tabulek) vytvořila barevné, interaktivní grafy, které jsem poté ukazovala na videu, aby to vypadalo, jako že tomu rozumím a vše mám pod kontrolou. Mimochodem vůbec jsem mírně neupravila data :). A pak voilà, video je na světě. Naštěstí komise nehodnotila vědeckou správnost, ale mediální zručnost a schopnost prezentace, a tak jsem postoupila do dalšího kola.
Třetí fáze spočívala v kognitivních testech a testech angličtiny. Ty si můžete zkusit zde https://cognitive-test.vzhurudovesmiru.cz/tests. Po pár dnech klikání na mimozemšťany a rakety už bylo těžké udržet si zdravý rozum a to ani nezmiňuji přízvuky v testech angličtiny. A pak že hraní videoher je zbytečné…
Nemám ponětí, jak jsem prošla třetí fází, ale dalším levelem byly fyzické testy na začátku ledna na FTVS UK. Nevěděla jsem, co od toho čekat, rozhodně ale ne poskakování na čas s 10kilogramovým batohem. Z předchozích řádků víte, jak dobrá jsem ve fyzice, a tak mi jaksi nedošlo, že když se rozběhnu a švihem si na sebe hodím těžký batoh, převážím se na druhou stranu. Dále jsem si vyzkoušela mrtvý tah, který má opravdu výstižný název, a VO2 Max test na rotopedu aneb jeď, dokud ti neodpadnou končetiny, samozřejmě za dohledu odborníků.
Pátá fáze byla rozhodně největší zážitek. Eufemistický název „pohovor s psychologem“ ve mně evokoval představu příjemného povídání o mém typu osobnosti a koníčcích. Nemohla jsem být víc vedle a nemohla jsem být více nepřipravená. S sebou jsem kromě EKG měla přinést motivační dopis, se kterým jsem si dala hodně práce, abych vystihla všechny své silné stránky. Nemohla jsem udělat nic horšího. Nejdříve jsem nervózně sama seděla v čekárně, kde jsem se potkala s milou holkou, která šla přede mnou. Když přišla z pohovoru a vypadala traumatizovaně, došlo mi, že jsem úplně v háji :). V místnosti seděla porota o třech lidech, jedna z nich, psycholožka z Akademie věd, začala slovy: „Ahoj Evi, ten tvůj motivační dopis říká tak obyčejné věci, které dokáže úplně každý. Řekni nám něco, co dokážeš jen ty a nikdo jiný na světě.“ V ten moment se roztříštily všechny moje naivní představy. Po půlhodinovém výslechu jsem odcházela s pocitem, že jsem „good for nothing communist“ a že nemám šanci postoupit dále.
A co se nestalo. Volal mi osobně hlavní organizátor Jan Spratek s proslovem o tom, jak někdo vypadnout musí, ale nakonec jsem se dozvěděla, že to nejsem já.
V tuto chvíli nás bylo 26 a chystali jsme se na šestou a poslední fázi, Survival, kde mělo dalších 6 vypadnout. Rozhodně je úplně v pohodě jet do Moravského krasu se spacákem a karimatkou sama za téměř neznámými lidmi na výběrové kolo zvané „Survival – Nouzový stav s AČR (nejde o vojenský výcvik)“. Dva dny jsme v kempu Baldovec procvičovali první pomoc, topografii, slaňování, zapalování ohně, stavění přístřešků v lese a orientaci v terénu. Kvůli špatnému počasí jsme nakonec nespali v lese, ale užili jsme si výlet s mapou, na kterém se naše skupina určitě několikrát neztratila a nepřišla pozdě.
Z Moravy nás odvezl autobus hromadně do Prahy na slavnostní vyhlášení. Ubytovali jsme se v hotelu a vyrazili na letiště. Všichni jsme byli nervózní a báli se, kdo nebude moct letět. Chtěli jsme letět všichni, protože jsme se na Survivalu skamarádili, a tak bychom neměli radost, i kdyby vyřadili někoho jiného. Na ceremoniálu bylo 6 židlí pro 6 dětí, kteří měli být v živém přenosu vyřazení. A tak jsem tam tak seděli, klepali se na hraně slz a poslouchali influencera Mikýře, který byl pověřen čtením poražených. On ale obálku roztrhl a my jsme na něj koukali a říkali si: „Co to dělá? Proč to prostě už nepřečte?“ A on zajásal:
„Mezi vyřazené nepatří nikdo, protože letí všichni!“ A tak jsme opravdu ronili slzy, ale radostné. Dlouho do noci jsme měli bezpečnostní briefing od francouzské posádky a pak jsme dlouho slavili.
Další den, v den letu, nám na pocitu čerstvosti nepřidaly léky proti nevolnosti. Naštěstí vyčerpání přebila radost. Po bezpečnostní kontrole jsme měli čas povídat si s významnými lidmi, jako francouzský astronaut Jean Francois Clervoy, český budoucí astronaut Aleš Svoboda, vědec, snílek a náš skvělý nový táta Jan Spratek a další české celebrity. Bylo zvláštní povídat si s lidmi, které obvykle člověk sleduje na obrazovkách. Po proslovu pana prezidenta a focení jsme nastoupili do letadla a vzlétli.
V prostoru připomínajícím uzavřené oddělení psychiatrické léčebny jsme zažili 16 parabol a při nich mikrogravitaci, ale také gravitaci na Měsíci a Marsu. Nutno podotknout, že i my, cestující v tubusu, jsme v průběhu letu asi nejvíce připomínali klienty ústavu obdařeného šikovným psychiatrem, nadopované radostným očekáváním a endorfiny, rozesmáté, jásající a vřeštící, s kameramany popruhy přivázanými ke stěnám letadla, dospělými radujícími se jako děti, a francouzským kosmonautem hbitě se přemisťujícím po šňůře natažené u stropu letadla hned tam a hned zpět. Před i po mikrogravitaci byla fáze s přetížením 1,8 g, kdy na nás působila téměř dvojnásobná tíha, což byste pociťovali, kdyby na vás někdo hodil matraci a pak si na ni lehnul. Dle instrukcí lektorů jsme leželi na zemi tak, jak jsme dopadli, na zádech nebo na břiše, ale hlavně klidně a bez zbytečného hýbání, jinak by se nám mohlo udělat špatně. Nikdy jsem nebyla tak ráda za praštění do hlavy, protože to znamenalo šanci ovlivnit směr svého letu. Žádné plavání a máchání rukama nepomáhalo. Prostě plujete prostorem, doufáte, že vás nikdo nekopne do hlavy a vy nikoho nekopnete, anebo neskončíte v chumlu v rohu u stropu. Změnit směr můžete pouze odrazem od jiného předmětu. Vůbec své pohyby nemáte pod kontrolou. Když chcete hrát a rozdáte karty, všechny odplují do prostoru stejně jako vy. Když skončila 22sekundová fáze mikrogravitace, začala fáze 1,8 g, která s námi praštila o zem. Naštěstí jsme měli francouzské instruktory, kteří nás tahali za nohy a kombinézy ze stropu tak, abychom nespadli z velké výšky a na hlavu. Také tam byl český i francouzský lékař, kteří se postarali o oběti vomit comet. Let proběhl hladce a následná závěrečná ceremonie taktéž.
Dalším úkolem naší mise je přinést povědomí o tom, že Česká republika připravuje svého kosmonauta k misi na ISS. Aleš Svoboda, pilot stíhačky, kapitán Armády ČR, dvojnásobný inženýr a doktor v oboru letecké a raketové techniky, nás doprovázel se shovívavým úsměvem a poznali jsme jej jako moc skromného, milého a sympatického člověka. Dalším a neposledním posláním je, že vesmír je velký prostor, který nám může pomáhat zjednodušovat naši práci na zemi, ať už zrychlením spojení pomocí satelitního volání nebo GPS řízením provozu v nejrůznějších odvětvích, zemědělství, autodopravě a dalších. Že je nejenom tam nahoře, ale vlastně tak nějak pořád s námi.
Odnesla jsem si partu skvělých kamarádů, zážitek i zkušenosti na celý život a uvědomila jsem si, že i obyčejný student z České republiky může mířit ke hvězdám.
Eva Hrnčířová, 6.W
(zdroj fotografií: Česká cesta do vesmíru)
