Vzpomínáte si na Teresu? Přečtěte si, jak na pobyt u nás vzpomíná ona.

Minulý školní rok pomáhala s výukou angličtiny na naší škole americká asistentka Teresa Contino. Naši studenti hodnotili příležitost mluvit s rodilou mluvčí nejen při hodinách, ale i mimo vyučování velice kladně. Jak ale vnímala svůj rok mimo domov sama Teresa? Ohlédnutí za ním vydala na stránkách Fulbrightovy komise, která její pobyt u nás financovala. Protože vyšlo samozřejmě v angličtině, pověřili jsme studenty semináře překladatelství zpracováním překladu Teresina článku. Tady je výsledek:

Teresa Contino: Smysl pro neustálý úžas

Teresa Contino je odbornice na tvůrčí psaní, všímavá pozorovatelka a teď díky stipendiu Fubrightovy komise i asistentka výuky angličtiny. V květnu roku 2023 získala bakalářský titul v oboru Angličtina a psychologie na kalifornské Univerzitě v Santa Claře. Teresa by chtěla používat koncepty kognitivní psychologie k navrhování prostorů muzeí a galerií výtvarného umění, aby zdokonalila zážitky návštěvníků. Aby se na tyto budoucí plány připravila, chtěla si vylepšit pedagogické dovednosti a rozšířit znalosti cizích kultur. Rozhodla se tedy strávit celý rok ve velmi odlišném prostředí, než na jaké je zvyklá. Kvůli svému nadšení pro literaturu, umění a tvůrčí psaní byla vyslána právě na Jiráskovo gymnázium v Náchodě. Než se na cestu přes Atlantik vydala, zjistila si, jak možností v zahraničí naplno využít. Ptala se hlavně absolventů Fulbrightova programu, ale jejich odpovědi jí připadaly neurčité a znepokojivé. Proto začala uvažovat nad tím, jak ji zážitek změní. Postupem času se jí díky otevřené mysli a zvídavosti podařilo využít každé interakce, ať už malé, nebo velké, se studenty, přáteli, kolegy i náchodskými občany. Dnes, dva týdny po skončení svého působení v Česku, Teresa dokonale chápe „vnitřní proměnu“, kterou se jí dřívější absolventi programu snažili popsat.

Vzpomínám si, že jsem v létě před svým desetiměsíčním pobytem v Náchodě kontaktovala předchozí účastníky Fulbrightova programu na LinkedIn nebo e-mailem a ptala se jich na jejich zkušenosti. Čerstvě po dokončení bakalářského studia na Univerzitě v Santa Claře jsem byla ještě zvyklá na rutinu začátku akademického roku, a vzhledem k tomu, že jsem vždy chtěla být premiantka, snažila jsem se na nadcházející cestu připravit, jak nejlépe to dokážu.

Od předešlých účastníků jsem dostala užitečné rady, které většinou končily frázemi jako „skok do neznáma“, „vnitřní změna“ a „vnitřní reflexe“. Snažila jsem se tyto krásné, ač trochu hrozivé myšlenky pochopit a začala jsem uvažovat: „Co vůbec znamená otevřít se změně a jak nezapomínat na každodenní drobné návyky, které tuto vnitřní změnu podpoří?“

Hned po příjezdu do Česka jsem byla vřele přijata svou mentorkou Zdenou a kolegou Štěpánem, kteří na mě čekali na pražském letišti i přes čtyřhodinové zpoždění a odvezli mě i s mou skoro třicetikilovou sbírkou zavazadel do Náchoda. Nadcházející noc jsem strávila v domě své mentorky, kde mě uspaly zvuky lesa v „krásných kopcích na Brance“, jak je Zdena popsala. Ráno jsem se vzbudila k připravené bohaté snídani, kterou tvořil rajčatovo-okurkový salát, (nejedna) káva, jogurt, čerstvé borůvky a český chléb. Toho rána mi Zdena řekla: „Chci, aby ses tu cítila jako doma.“

Najít „domov” na tomto cizím místě mi začalo připadat možné až ve chvíli, kdy jsem přijala svou aktuální situaci. Uvědomila jsem si, že když se odpíchnu od důvěry a zvědavosti, budu moct díky již navázaným spojením skutečně prožívat všechno, co se právě děje. Navzdory pásmové nemoci a přetrvávajícím obavám jsem se uvolnila a začala se cítit s tou spoustou neznámého v pohodě. Ve skutečnosti jsem se začala méně obávat budoucnosti a přijala jsem současný okamžik.

Tentýž víkend jsem se setkala se svým bytným Zdeňkem a jeho dětmi Petrem, Pavlou a Honzou. Později jsem učila Pavlu na Jiráskově gymnáziu a Honzu v pátek odpoledne doučovala. Pozvali mě a Zdenu k sobě domů na venkov, kde jsme trhali hrušky, hráli ping pong, který jsem s přehledem prohrála, a pochutnali si na řízku s bramborovou kaší.

Druhý den jsme se Zdenou vyrazily na celodenní výlet do Hospitalu Kuks, kde jsem se seznámila s dalšími americkými dobrovolníky Julií, Benem, Marley a Leah, s nimiž jsem se brzy spřátelila. Společně jsme ochutnali utopence, kysané zelí a další kvašené potraviny v improvizovaném bublatoriu.

Tuto vzpomínku na svůj báječný první víkend si hýčkám v paměti. Tehdy jsem však ještě netušila, že tento mimořádný víkend se pro mě během pobytu v České republice stane běžným.

Když začal můj pracovní týden, zjistila jsem, že místo plánování dne podle úkolů a přísného rozvrhu v Google kalendáři obnáší můj pracovní den převážně rozhovory s lidmi. Obvykle jsem vyučovací hodiny zaměřila na určité téma, jako například jídlo, štěstí, svátky nebo cestování. Nejprve jsem téma popsala z amerického pohledu a poté jsem od studentů poznala jejich názory nebo odlišný způsob uvažování.

V těchto zdánlivě všedních momentech jsem cítila, že si pěstuji smysl pro neustálý úžas. Úžas z toho, jak vzniká příjemná atmosféra při hodině, z toho, že nastalý chaos nemusí znamenat pohromu, i z toho, co mi vyprávějí studenti. Začala jsem si vážit i dílčích okamžiků té změny – když si balím batoh do školy, stoupám po schodech na náchodský zámek, jedu vlakem za ostatními dobrovolníky nebo si v obchodě s ovocem na náměstí kupuji jahody.

Čínský buddhistický mnich Chung-č’, žijící ve 12. století, napsal, že abyste se mohli učit, „musíte odstranit všechny tendence, z nichž si děláte zdánlivé zvyky. Poté se můžete usadit v průzračném kruhu bystrosti… S čistou hlavou tiše sedět a doputovat do středu kruhu úžasu.“ Později píše, že typickým příkladem tohoto efektu všímavosti bývá kulturní trauma a překážky v učebních návycích, které nás nutí opustit všední myšlenkové pochody.

Metaforu, která představu úžasu dále zpřesňuje, nabízí český básník Petr Váša. Na představení Slam Poetry, které jsem navštívila se Zdenou u nás ve škole, básník popsal obraz dětí zvedajících balvan, aby se podívali, co leží pod ním. Toto zkoumání toho, co se pod balvanem nachází, není známka slabosti. Naopak: když si přiznáte, že něco prostě nevíte, podpoří to vaši kreativitu a dodá vám odvahu.

Kde končí vědění, nastupuje zvědavost. Uvědomila jsem si, že i přes jazykové rozdíly a kulturní překážky, kterým při životě v Náchodě čelím, zároveň cítím, že mohu přispět ke změně, když se víc ptám a víc poslouchám. Když jsem vstřebávala příběhy lidí, sledovala, jak plyne pracovní týden, a zůstávala zvědavá, aniž bych něco očekávala, získala jsem pocit, že do toho cizího prostředí patřím. Není překvapující, že synonyma ke slovu „úžas“ ve tvaru slovesa „žasnout” jsou třeba „divit se, podivovat se, zírat či mrkat”. Mezi opaky tohoto slova pak patří „jistota, lhostejnost, nezájem, očekávání a apatie.”

V chladných zimních měsících jsem se každou středu v 7:15 účastnila meditačních setkání, která organizovali moji studenti. Překvapila mě jejich ochota a iniciativa potichu dvacet minut sedět a bavit se před hektickým školním dnem o postupech všímavosti. Ve čtvrtek večer jsem pak pořádala workshopy tvůrčího psaní, abych studenty přivedla k další podobě cvičení všímavosti: psát bez přerušení po dobu 15 až 20 minut. Někdy se studenti podělili o úryvky své poezie nebo o začátky svých povídek (psaných v angličtině!) a mluvili jsme o psaní, možných překážkách a tipech, jak v něm pokračovat.

Stejně jako mě moje zkušenosti s kulturním šokem přivedly k „putování do středu kruhu úžasu”, stali se dalším příkladem toho, jak snadno uplatňovat postupy všímavosti, i moji studenti.

Dalším zvykem, který jsem si během života v České republice osvojila, byly vycházky do přírody. Jakožto rodačka z Los Angeles jsem se vždy považovala za turistku, ale nikdy ne v takové míře, jak jsem se brzy naučila od svých českých přátel. Když jsme sestupovali z vrcholu Sněžky, moje studentka Aneta řekla: „Počkejte! Slyšíte to?“ Naše skupina se zastavila a na chvíli ztichla. „Je tu úplné ticho. Žádná auta, žádní lidé, jen stromy a ptáci.“ Cítila jsem se soustředěná a plně jsem vnímala přítomný okamžik: jak jsme společně zastavili, jak to všechno vstřebávám a jak síla přírody probouzí můj smysl pro úžas.

Moje mentorka Zdena se se mnou podělila o několik dalších příkladů vnímání přírody – že „cítí jaro v zemi“ nebo že „si listy hrají na schovávanou v hlíně.“ Když si uvědomíme vnitřní krásu života kolem nás, jsme pak za všechno vděčnější.

Jako čerstvá absolventka vysoké školy jsem si růst spojovala s kolotočem efektivity, produktivity a optimalizace. Ale v České republice jsem se naučila, že chodit na procházky do lesa nebo zajít si na kávu s kolegy, to tady lidé nejen ochotně přijímají, ale i podporují jako součást své práce. Uvědomila jsem si, že dříve děsivý koncept „vnitřní změny“ bude možný, když budu věnovat pozornost každému setkání, každému prchavému okamžiku.

Tyto příležitosti k „putování“ a „úžasu“ přinášejí pocit průzračnosti, znovuobnovení a vnitřního klidu, a prohlubují tak naše spojení s životem a druhými lidmi. I ve všedních chvílích lze najít pocit dětské zvídavosti a vděčnosti.

Americká spisovatelka Maya Angelou jednou pronesla: „Nakonec si lidé nebudou pamatovat, co jste řekli nebo udělali, budou si pamatovat, jak se s vámi cítili.“ Domů do Kalifornie, kde už zas pobývám, jsem si přivezla všechno, co mě lidé z Náchoda naučili – štědrost, chytrost, tvořivost i to, jak jsem se s nimi cítila. Stále otevřena novým věcem a vnitřním proměnám se těším, jak s novými kamarády zapojíme „putování“ a „úžas“ do každé chvíle, kterou spolu prožijeme.

Na překladu článku se podíleli: Kryštof Hanka, Mikoláš Hruša, Andrea Janatková, Karolína Kejzlarová, Zuzana Regnerová, Monika Sedláčková, Adéla Šimkovičová a Petr Tomáš