Krásné dva sluneční říjnové dny. Uhřínov pod Deštnou je místem, které při první návštěvě můžeme považovat, jak se říká, za konec světa. Jeho znakem je absolutní ticho. Žádný hluk města. Žádné komunikace přecpané dopravou. Nevidíme spěchající lidi v ulicích. Slyšíme TICHO. Ticho, se kterým si povídá barevné listí padající ze stromů podzimu. Ticho přírody a lesů v době babího léta.
Před budovou někdejší německé školy nás vítá zajímavý chlapík. Tak trochu nám svým vzezřením připomíná Krakonoše. Tento však není z Krkonoš, ale z Kačenčina království – z Orlických hor. Vítá nás historik a významný archeolog pan Dragoun. Vcházíme do učební místnosti plné archeologických artefaktů. Náš program podle předběžné dohody začíná přednáškou. Výklad fundovaného odborníka na středověkou historii je propojen vtipnými historkami ze středověkých dějin. Terciáni jsou tak zaujati výkladem, že ani nepostřehnou, že jsou částečně a nenásilně zkoušeni z vědomostí o středověku. Mezi nimi kolují zbraně, nářadí, keramika. Tři dívky a chlapec se oblékli do středověkých kostýmů a v rámci této malé módní přehlídky si uvědomují sociální rozdíly mezi poddanou venkovankou, měšťankou a šlechtičnou. Středověk je světem rytířů, bitev a válek. Terciáni mají v rukou kroužkové košile, mohou si košili i vyzkoušet. Středověk je obdobím tvrdé práce na zemědělské půdě. Chlapci a dívky zjistili, jak tvrdě se mlelo obilí na kamenném žernově, jak namáhavé bylo lámání lnu a tkaní lněné látky na jednoduchém tkalcovském stavu.
A nastal čas získané vědomosti přenést do praxe. S velkým úsilím se terciáni střídají u mlácení obilí, aby dostatečné množství zrn donesli děvčatům, která obilí spolu s plevami na žernově mlely v hrubou mouku. Z ní vypracovaly těsto a vytvořily malé chlebové bochánky. O několik metrů dál se chlapci cvičí v lukostřelbě. Na krátkou chvíli se z nich stali angličtí lučištníci, kteří v lukostřelbě byli ve středověku nejlepší.
Nastal ten správný čas a odcházíme s panem Dragounem a svými profesory do středověké vesnice. Na louce u potoka mezi lesy stojí jednoduché dřevěné chalupy s doškovými střechami. Stěny stavení jsou zpevněny klasickou mazanicí. Ze dveří jednoho stavení na nás kouká koza. Nebojí se nás, naopak. V malé chvilce jsme obklopeni čistými bílými kozami, které nejsou vůbec plaché a zvědavě se dotýkají našich dlaní. Uslyšíme dusot a zjistíme, že vedle kozího stáda nás vítá skupinka ovcí. Pan Dragoun roztopí v peci oheň, vkládá bochánky chleba dovnitř a my s těšíme na tu dobrotu, která se v peci upeče z našeho těsta!
Pan Dragoun nás provází vesnicí, seznamuje nás se stromy a rostlinami, které měly pro život středověkého venkovana velký význam. Jsme nadšeni čistou vodou v potoce. A potom přišel ten správný čas, kdy se vracíme k peci, náš odborník na historii dřevěnou lopatou vytahuje vonící chlebové bochánky a rozdává přihlížejícím terciánům. Třebaže každý z dětí ochutnal malý kousíček, spokojeně všichni chválili chuť a kouřovou vůni chleba. Chutnal o to víc, neboť si sami vymlátili obilí, na žernově namleli mouku, tu smíchali s vodou a z ručně uhněteného těsta připravila pokrm tak chutný a vzácný, na který mohli být všichni pyšní!
Náš tematický den určený středověku se chýlí ke konci. Loučíme se s panem Dragounem a nechybějí slova upřímných díků. Na nedalekém parkovišti nás čeká autobus, který nás doveze zpátky do civilizace 21. století. S trochou smutku se ohlížíme zpátky na vesnici ztracenou v dávné době, ztracenou v tichu a barvách podzimu.
Blanka Dvořáčková, Jana Olšanová a Zdeněk Košvanec
